Béda zlatej kluk

Výtvarný názor Bohumila Zemánka (1942–1996) se usadil už někdy ve třetím ročníku studia na pražské Akademii výtvarných umění, kterou zakončil v roce 1970. V roce 1972 provedl dvě polopostavy, v nichž vytvořil typ obtloustlých mužů středního věku, kteří by mohli být symboly maloměšťáckého konzumerismu té doby. Vodomil Oldřich s dětským kruhem kolem tlustého těla a mokrým kapesníkem na hlavě proti úpalu stojí nejspíš po pás ponořen v mělké vodě nějakého českého rybníka. A Béda zlatej kluk má tentokrát „pneumatiku“ skutečného břicha, které mu přetéká přes sokl. Autor ho oblékl do tílka a na hlavu mu nasadil rádiovku, v obou případech jde o obecně vnímané symptomy „buranství“ a nevkusu. Později, když jej provedl v celé postavě, tentokrát už bez zlacení, ho zobrazil v montérkách na nahém těle, což je podobný případ. Zlatá barva korespondující s názvem odráží mýtus „zlatých českých ručiček“. Jan Kříž tyto mužské hrdiny Zemánkovy tvorby vykládá jako antiteze idealizovaných hrdinů socialistické práce, kteří přežili v oficiální ikonografii i poté, co socialistický realismus dávno odezněl: „Zemánek kriticky depatetizuje falešný ideál lidské prostoty, povýšený na normu, člověku vrací jeho lidské měřítko.“¹

¹ Bohumil Zemánek a paní Zemánková, katalog výstavy, text Jan Kříž, Špálova galerie, 18. 2.–7. 3. 1993.