Bílé paroží

Tenhle příběh si vyslechněte, stojí za to:

Jednoho dne vyrazila jsem po dešti, zataženou oblohou a tmavou krajinou, když tu bíle řvoucí cosi nadpozemského stromům podobného, upoutalo celou mojí existenci.

V těch místech často pobíhala nejen stáda dobytku, ale i divoká prasata a deštěm povadlá stébla trávy zakryla jimi podupané ohradníky, až jsem se ztratila, kde začíná ohrada a kde louka.

Malovalo se kouzelně, když náhodou na okamžik slunce olízlo "paroží" dušička se ve mně vždy zaradovala.

Bylo hotovo a já prahla vidět tu krásu zblízka a navíc si cestu zkrátit přímočaře k silnici. Byly suchý, přesto vynikaly silnými kmeny, které byly z původního úhlu za kopcem schovány, také jsem zpozorovala značný přírůstek ohradníků a velký statek se též vyloupnul pod kopcem. Když tu se ke mně ze statku žene žena soptící a s rukama v bok. Dostala jsem pěkně vynadáno, s čímž jsem ji brzy utla a pokárala o nepřehledném ohraničení pozemků. Vše dobře dopadlo...

...nejgeniálnější na tom je, že jsem s tím místem rozhodně ještě neskončila. :)