Světlovlasé děvče

V druhém desetiletí 20. století převládlo v díle Václava Špály (1885–1946) zobrazení ženy. Zprvu to byly akty v typicky modernistických, avšak v tradici zakotvených námětech koupání nebo, jako v tomto obraze, toalety, později je vytlačil typ mladé venkovanky, pradleny či husopasky, tentokrát už oblečené a často i v šátku, kde erotický moment zastupovaly pouze zdůrazněné nahé paže. Tento posun souvisí ještě s jinou změnou. Špálův vitální pohled na svět, který vkládal do svých obrazů, se po roce 1918 protnul s obecným nadšením ze vzniku republiky. Jeho charakteristický barevný akord modré a červené, dříve používaný čistě z formálních důvodů, získal právě ve spojení s těmito lidovými motivy a plnými „slovanskými“ typy žen jistý nacionální přízvuk. Odklon od internacionální avantgardy směrem k národní kulturní tradici je zřetelný jak na jeho ilustracích k Babičce (1923) Boženy Němcové, tak i v celkovém ladění jeho následné tvorby, v létě orientované na českou krajinu, v zimě na květinová zátiší v lidových džbáncích.
Obraz Světlovlasé děvče však ještě reprezentuje osobitou syntézu kubismu a expresionismu, která je charakteristickým fenoménem české malby desátých let 20. století, jak to dokládají práce jeho vrstevníků, například Otakara Kubína nebo Josefa Čapka. V roce 1921 převedl obraz do černobílého linorytu v téměř totožné, pouze stranově obrácené podobě, a publikoval jako přílohu revue Veraikon. Stejný typ dívky s bohatými vlasy a výraznými prsy, zobrazené opět jako akt v polopostavě, použil o několik let později v černobílé tušové ilustraci románu Marie Majerové Panenství (1927). V poválečných vydáních (1958, 1971) byla dokonce v kolorované verzi reprodukována na jeho přebalu, kde má zobrazená dívka podobnou barvu vlasů a stejně červené tváře jako na chebském obraze.